Chvalidupa

· 3 min čtení

(zvětšit obrázek)

Prý jsem chvalidupa. Prohlásila včera má žena nahlas. Po původu slova jsem nepátral, protože i průměrnému Pražákovi je naprosto jasné, že tenhle výraz pochází od Ostravy, pyčo!!! 

Tvor, který se všude naparuje, jak je chytrý, skvělý, výjimečný, šikovný, neodolatelný, oblíbený a navíc štramák, je na Prajzské chvalidupa. Pochválí se sám, poněvadž to za něj nikdo jiný neudělá, což je divné, když je tak dobrej, že jo?

V Praze a okolí se prý podobným bytostem říká babiš, ale to nemám ověřeno z důvěryhodných zdrojů, ačkoliv hlášku "babiš ty zas žvaníš" už jsem zaslechl.

První mou ryze lidskou reakcí tudíž bylo důsledně se urazit a vyhlásit několik dní trvající komunikační embargo. O chvíli později jsem si ovšem uvědomil varovný fakt, že všichni šílenou rychlostí stárneme a nebudeme-li spolu hovořit, nestihneme si povědět vše, co řečeno být má, nebo i to, co by mělo zůstat skryto. 

Přehodnotil jsem tedy prvotní stanovisko a zareagoval přiměřeně okolnostem.

Nasadil jsem úsměv číslo sedm, odhalil falešnou trojku, čtyřku a pětku vpravo dole za sedm tisíc včetně DPH a souhlasil: "Jasně, mamuš! To jsem celej já." Nepřel jsem se a zachoval se jako správný muž po mnoha letech manželství. Recept na šťastné soužití je totiž zázračně jednoduchý. Zní takto: "Nedržet pysk, je zbytečný risk." Případně: "Mluviti stříbro, mlčeti zlato."

Mezi řečí. Druhé zmíněné rčení je falešné, poněvadž jsem fakticky málomluvný tvor a mou doménou je psané slovo. Kdyby citát byla pravda, topím se dnes v milionech, což je ovšem daleko od reality.

Svým prohlášením jsem ovšem ženě sebral konverzační munici a její strategie se rozpadla v prach. Určitě měla v záloze spoustu protiargumentů, kdybych náhodou trval na tom, že jsem ve skutečnosti skromný, tichý, nenáročný - a ano, až asketický muž, jemuž sebechvála smrdí na sto honů.

Téma dialogu se stočilo jinam, a to by vás už nezajímalo. O dvě piva později dorazil soused s rozbitým počítačem. Prokleté Windows se odmítaly spustit. Krátká procházka skrytým technologickým zákoutím, kterému se říká BIOS, dnes UEFI, odhalila problém a po třech minutách bylo vyřešeno.

S radostným úsměvem předávám nešťastníkovi již fungující notebook a na jeho otázku: co jsem dlužen se slyším, jak říkám: "To ani nestálo za řeč. Jednou mi třeba v hospodě koupíte pivo." Soused pokrčil rameny, což Prajzáci dělají často, poněvadž je to levné, a šťasten odkvačil, poněvadž o týden později nám restauraci zavřeli, aby vznikl obchod zvaný místními Saigon City.

Otočím se ke své manželce, která na polské pergole ucucávala vychladlé kafe, a povídám: "Že jsem ale strašně šikovnej ajťák, co?" Než se stihla nadechnout, dodávám: "Jo, jo, já vím, jsem chvalidupa."

Perlička na závěr. Možná to nevíte, ale legendární dílo Malý princ od borce jménem Antoin de Saint-Exupéry (odkaz na jiný web) vyšlo i v ostravském nářečí, přičemž překladatel neváhal zmíněné slovo použít. Doporučuji k přečtení. (odkaz na jiný web)

Ještě doplním, že zde na Prajzské jsem takvzaný kuferkář, čili přivandrovalec, který se už více jak třicet let snaží s místními domluvit, ale stále se mu to nedaří. Však si zkuste si přečíst poslední odstavec mého staršího příspěvku.

Všechny příspěvky

Nahoru na začátek stránky