Slaměný vdovec

· 3 min čtení


(zvětšit obrázek)
Odvezl jsem manželku na pět dní do lázní Jeseník, čímž jsem se stal takzvaným slaměným vdovcem. 

Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo.

Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát.

Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí.

"Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera v Hlučíně, tak mi hrálo rádio, kde vůbec nemluvili! A hráli tam písničky, které jinde nehrajou!"

Nebyl jsem ještě ve střehu, tak jsem položil hloupou otázku: "Fakticky? Podobné rádio existuje?"

"Jo," odsekla - a já se pustil do toho, co umím nejlíp. Učit ženy ovládat složitou elektroniku.

"Tak ho zkus najít," pravím a zatočím pravým kolečkem na poněkud zastaralém přístroji, "jestli tedy víš, jak se jmenuje. Pokud ne, prostě zkusíme hledat. Tož toč jak s kolem u milionáře," dodal jsem.

Pár minut se interiérem miniaturního dostavníku z dílny Škoda Auto rozléhala směsice různorodých hlasů, písniček, znělek a polské hatmatilky.

"Takhle to nenajdu," ztrácela nervy má žena, "vůbec nevím, jak se jmenovalo a tak."
Zbystřil jsem: "Říkáš rádio, ano?"
"Jo," zavrčela.
"A nemáš ponětí, o které šlo?"
"To už jsem říkala dvakrát," lehce vypěnila a soudím, že mi v tu chvíli roli slaměného vdovce přála, přičemž litovala, že mi navařila zásoby.

"Fajn," neztratil jsem rozvahu, "a co říkáš téhle stanici?"

Zmáčkl jsem čudlík a oblažily nás první tóny profláknuté písničky od italského dua Al Bano a Romina Power (odkaz na jiný web).

"To je ono!" vykřikla. "Ty jsi tak šikovnej, muži," vydechla posléze a mně nezbylo nic jiného než přiznat barvu.

"No, jenže teď právě hraje cédéčko, co jsem nám vypálil na cestu do Piešťan, víš?"

Chvíli bylo ticho rušené jenom refrénem sempre, sempre, a poté došlo k rozuzlení.

"To je dobře, žes nahrál ty písničky bez reklam. Myslím, že pět dní to jako slaměný vdovec zvládneš."  Uvelebila se a kochala se krásou okolní přírody.

Zvládnu. Levou zadní. 

Jako Strohman. 

Všechny příspěvky

Nahoru na začátek stránky